Filozofie výcviku

 

Těžké téma.. :-) ale pokusím se vám přiblížit myšlenky mé práce s koňmi. Není to vždy jednoduché popsat, proč zrovna to či ono dělám, výcvik koní je pro mě čím dál více pocitová záležitost.

Co musím na začátek zdůraznit, že moje práce není žádná novinka ani objev Ameriky. Vše co umím mě naučili moji trenéři a především koně. Kůň je vždy ten nejlepší učitel, dává vám okamžitě zpětnou vazbu, zda to co děláte děláte dobře či ne, a zda mu to vyhovuje nebo ne. Jen není vždy lehké naučit se číst z konských reakcí, jak se cítí, na co myslí atd..

Při výcviku koní považuji za nejdůležitější psychické rozpoložení koně. Jsem přesvědčená, že nervózní, ustrašený, či vzdorující kůň nemůže a nedokáže nikdy plně rozvinout své schopnosti, a hlavně to nebude spokojený, spolehlivý a spolupracující partner. Základní věc je, že kůň musí požadavkům v tréninku rozumět. Takového koně pak není problém obsednout, a kůň přijímá v klidu vše nové, co se kolem něj děje. To znamená, že v první řadě, se musí naučit člověk prezentovat sebe a svá přání, tak aby jim kůň rozumněl.

 
Poslení dobou se se dostaly do módy pojmy jako přirozené ježdění, přirozená komunikace, spousta lidí zahazuje sedla, udidla a přestávají kovat. Zní to  všechno velmi líbivě, ale je třeba se nad tím zamyslet. Např. sedlo rozkládá váhu jezdce, a tím šetří zdraví koně. Dobře použité udidlo koni nikdy neublíží, a skrze něj kůň dobře a rychle pochopí co jezdec chce ( se sebelepší ohlávkou takového výsledku nedocílíte)
 
Při dalším zamyšlení, by nám měl dojít fakt, že přirozené není ani jezdit na koni, kůň přeci nebyl stvořen k nošení jezdce. Jakýkoliv výcvik tedy pro koně prostě přirozený není. Stejně tak není přirozené koně zavírat do boxů. Na koně tedy v podstatě lezeme pouze zcela sobecky pro svoji zábavu. Proto bychom na oplátku měli koni nabídnout co nejpříjemnější život. Co nejvíce času venku na pastivnách, či výbězích, život ve stádě, pokud stáj tak vzdušnou a větranou. Výcvik takový, aby koně fyzicky ani psychicky nepoškozoval. Měli bychom být znalí základní anatomie koně, vědět že kůň pod jezdcem by měl chodit s vyklenutým hřbetem a uvolněný. Práci koni vymyslet tak, aby byl motivován pracovat. Není duležité jaký jezdecký směr preferujete, ani zda do budoucna chcete skákat, jezdit trail nebo pouze do lesa. V základním výcviku je pro  všechny koně důležité psychická pohoda, a dobré gymnastické proježdění, aby se naučil nosit jezdce a nepoškozoval přitom sám sebe. 
 
Důležité je také chápat, že při výcviku se nevyhneme nikdy určitému stupni tlaku, aby kůň pochopil požadavek. Po pochopení, či jen náznaku správným směrem, je však třeba koně vždy odměnit -motivovat.
Jak říká jeden skvělý horseman: " Je třeba odměnit už jen myšlenku".
 
Pro koně v základním výcviku je vždy prospěšné, když je výcvik všestraný. Např. ve westernovém ježdění můžeme vidět důraz na lehké a bezpečné vedení koní, drezura zase klade důraz na rozvoj chodů, shromáždení. Žádnému koni neuškodí malé gymnastiské skokové řady, každému koni prospěje řešení trailových překážek. Práce s telátky baví snad každého koně, a velmi zlepšuje reakce na pobídky a rozvíjí samostatné přemýšlení koně. Spolupráce mezi koněm a jezdcem bude vždy lépe fungovat, čím pestřejší a všestranější bude výcvik koně.
Já sama jsem koně schopná koně přijezdit momentálně cca na stupeň L drezury, zaskákat, a naučit základy práce s dobytkem a řešení různých trailových překážek je samozřejmostí.
Snažím neustále vzdělávat. Učím se od různých trenérů, čtu knihy, jezdím po kurzech s různými zaměřeními.
Ve výsledku si od každého beru něco, co mi funguje a moji koně tomu nejvíce rozumí. Nejvíce jsem ovlivněná klasickou drezurou, a westernovým vaquero ježděním, které se snažím aplikovat i na anglické sportovní ježdění.
Je bohužel škoda, že slovo horsemanship získalo v ČR tak hanlivý přízvuk, protože v anglicky mluvících zemích slovo horsemanship znamená pouze jezdectví. A jezdectví je pouze jedno – dobré nebo špatné pro koně.  

 
 
Co je vaquero horsemanship
 
Vaquero horsemanship je jezdectví vzniklé na klasické španělské drezuře,  která přišla s kolonizací do USA, a je upravená do tamních podmínek – westernové sedlo, jízda na jedné ruce, laso v ruce, práce s dobytkem. Výsledkem poměrně dlouhého výcviku, je vyrovnaný, dlouhověký, zdravý kůň, vycvičený pro rančerskou práci s dobytkem. Takový kůň musí mít neuvěřitelnou kondici, být obratný v terénu. Zároveň, aby tu to náročnou práci zvládl, musí být velmi dobře přiježděný, musí umět používat hřbet, a být uvolněný, aby se po fyzické stránce neničil. Musí umět v podstatě cviky na úrovni vysoké drezury, aby stíhal rychlé manévry při práci s telaty. Musí být velmi lehce ovladatelný, protože jeho jezdec má často v ruce laso, tudíž je třeba, aby uměl reagovat přesně na váhu a holeně. Musí být psychicky vyrovnaný a chápat svoji práci, při práci u krav je třeba, aby kůň sám od sebe jezdci pomáhal. Vaquero ježdění se velmi liší od novodobých westernových směrů jako je reining– to už je v podstatě moderní sportovní ježdění, a podobně se liší moderní drezura od klasické.
Tradiční Vaquero filozofii výcviku koní nejlépe vystihne kalifornské rčení: „Známkou dobrého Vaquera je to, že dovede koně od obsednutí až do konečné podoby pracovního Bridle horse, aniž by jeho kůň někdy vyhazoval.“

 
 
Výcvik jezdce
 
Při tréninku jezdců považuji za naprostý základ uvolněný a vyvážený sed. Rovnováha je tou nejdůležitější věcí pro koně i jezdce, protože nevybalancované tělo je vždy více či méně ztuhlé a napjaté. Ztuhlé, tvrdé svaly nic necítí a jezdec, který není v rovnováze, se bude vždy křečovitě držet ze strachu, že spadne. Proto se na začátku výcviku věnujeme nejvíce rovnováze a nácviku správného sedu jezdce, a až po dosažení vyhovující úrovně, je možno pokračovat dále na vlastní práci s koněm.