Ke koním jsem tíhla od malička a hned jak to bylo možné, asi tak v deseti letech, jsem začala jezdit. Profesně se jim věnuji celou svojí pracovní kariéru. Začínala jsem jako ošetřovatelka a instruktorka v jezdeckém oddíle. Měla jsem na starosti hlavně jezdecký výcvik, ale zároveň jsem dostávala skvělé příležitosti jezdit hodně různých koní, pracovat na sobě a jezdit po kurzech, ať už šlo o klasické drezurní ježdění, americký horsemanship nebo skákání. Poměrně rychle jsem přiježďovala oddílové koně a pomáhala majitelům koní ve svém okolí. Výcvik koní se stal mou kariérou.
Výcvik koní jako horsemanship v praxi
Velmi brzo jsem věděla, že chci učit, jak koně, tak lidi a pomáhat jim si navzájem rozumět. Hledala jsem a stále hledám tu nejlepší cestu. Mnoho o porozumění koním, výcviku a obsedání mladých koní jsem si vzala z klasického horsemanshipu. Byla jsem měsíc v Americe u Martina Blacka a od roku 2009 se pravidelně učím od Vaška Bořánka. Do hloubky porozumění vztahů mezi člověkem a koněm, pochopení koňských i lidských strachů, starostí a jejich řešení, mě pomohla přivést Káťa Santarová. Tréninky klasické drezury si s oblibou beru od Lucky Řeřichové. O tom, jaké kurzy a kliniky objíždím si můžete udělat úplnější představu prolistováním aktualit. Jezdecký výcvik, pokud je brán vážně, je celoživotní záležitost. Ve své praxi vycházím z horsemanshipu v různých podobách, ale způsobem, který přináší výsledky, které potřebuji. Přečtěte si více o mém přístupu a o tom co nabízím.
Jezdecky na sobě samozřejmě neustále pracuji také. Největšími vzory jsou mi staří mistři klasického ježdění. Svoje koně jezdím v anglickém i westernovém sedle, převážně bez udidla. Snažím se je vést ke stále lepší rovnováze a větší síle se nést. Práci jim ráda zpestřuji kavaletovou gymnastikou, malými skoky a vyjížďkami.
Práce s dobytkem
Výcvik koní mě baví a ráda si užívám jeho výsledky. Taková moje libůstka a obrovská zábava je práce s dobytkem, ostatně kvůli tomu americký horsemanship vznikl. Když jsem prvně zažila pocit, jak kůň projevil zájem o krávu a sám se za ní otočil, propadla jsem regulérní závislosti. Všichni moje koně tedy krávy znají a baví je to. Dokonce i moje první teplokrevná kobylka Fatra práci s dobytkem milovala.
Neskutečně obdivuji všechny co dokážou z koně i dobře lasovat. Ráda jezdím na kurzy práce se stádem krav, takže vím, že samotné hození lasa je to nejjednodušší. Ten mazec přichází potom, kdy v jedné ruce máte zalasované tele, a vy i váš kůň musíte fungovat s otěží na jedné ruce tak, aby situace nebyla nebezpečná, aby se do lasa například nikdo nezamotal a nestrhlo ho na zem. Všechno musí být rychle a přesně. Kůň musí vědět, co dělá, a musí mít na to i dost odvahy. Takový sen, na jehož splnění pracuji, je dokonalá piaffa na louce mezi stádem krav jen na ohlávce, provedená jen tak pro zábavu v přestávce mezi lasováním.
Výběr odjinud:
„A stejně tak často jako harmonie jsou skloňovaná slova partnerství, důvěra a motivace… jak těmto termínům rozumíš ty a jak je aplikuješ ve výcviku?“
„Popravdě nevím, proč jsou tato slova tak populární. Měla by být brána jako slova běžná. Pokud chci, aby mě víc jak půltunové zvíře bezpečně nosilo na zádech v mém volném čase, a já nemusela neustále bojovat s tím kdo s koho, tak to bez nějaké úrovně partnerství nepůjde. Partnerství zase nemůže fungovat bez důvěry a motivace. Kůň se se mnou v první řadě musí cítit za všech situací v bezpečí, a to se nedá vynutit. Pro mě to nejsou slova, ale principy, které jsou úplně samozřejmě obsažené v mém způsobu práce s koňmi.“
