Po skoro roce jsem s Jendou vyrazila za Káťou Santarovou s pocitem, že jedu s fajn koněm se kterým už skoro nemáme problémy a že co neumíme se doučíme.

Kostlivec ve skříni je výraz, který rád používá Vašek Bořánek. Máme je všichni. Takové to když někde v hloubi duše víte, že určitá věc vašemu koni nebo vám, nejčastěji oběma dohromady moc nejde. A tak na ní doma zapomínáte, moc do ní nešťouráte, a pokud ano, tak jen malinko. Vás kůň také odpoví jen malinko, ale vy se radujete, jak se snaží. Pak dorazíte na trénink a vševidoucí oko trenérovo vás prokoukne hned. A jde se do toho naplno. Překročit komfortní zóny a hlavně si je přiznat. Vám se nechce, protože víte, že se kůň zřejmě naštve. Na druhou stranu se těšíte, jak to konečně pořešíte. Po tréninku mlátíte hlavou do zdi, proč jste to proboha ty měsíce přehlíželi a že kůň je s váma chudák. Někdo jiný by mu to vysvětlil, dřív a lépe. Však vy, co se mnou pravidelně trénujete to sami znáte. 😉

No Jenda mi Katky pěkně vynadal. Tři dny jsem hledala jeden určitý pocit v kroku, dokonce jsem musela slézt na zem a Jenda po dlouhých měsících chodil po zadních. Každopádně Káťa nás oba skvěle jako vždy provedla tréninkem, tak abych odjížděla s pocitem, že chápu a snad i cítím, co je třeba. Děkuju ❤️. Na první fotce Jenda minulý týden, na druhé loni v dubnu při obsedání.