„Proč už na něm nesedíš, když se na něm předtím normálně jezdilo?“

Jednoduše proto, že aby Pedro byl skutečně vyrovnaný s jezdcem (a to i se svým méně zkušeným majitelem), ruchy a činnostmi na zádech a vůbec požadavky od lidí, potřeboval a ještě bude potřebovat čas a pomoc.

Šestiletý andaluský valach, který po příjezdu ze Španělska v krátké době vystřídal několik trenérů a majitelů. Protože hlavním cílem dovezeného obsednutého a ježděného koně bylo ho připravit na pokud se nepletu historická vystoupení, byl jeho trénink veden vždy převážně ze sedla. Pedro byl nervozní, ze začátku měl problém s udidlem – byl s ním hektický a opět nervozní, občas se lekal pohybů jezdce, a prý například sundat si bundu v sedle bylo obtížně proveditelné. S jeho atletickým nadáním to nebylo vždy pro jezdce snadné a nakonec byl z přípravy na show vyřazen a prodán. Poslední majitel/trenér si s ním už rozuměl a jezdili spolu na čundry. Takto jako už znovu celkem jezditelný byl prodán méně zkušenému jezdci, kterého krátce po koupi shodil již při nasedání a prý pak nebyl schopen se dlouho uklidnit. Padlo doporučení prodávajícího vrátit se k práci ze země a tak Pedro skončil u mě. Tím, že byl ježděný a podle informací vždy hodný, nezákeřný, jen poděšený a hektický, jsem si myslela, že tak za měsíc znova jezdíme.

No, Pedro mi ukázal, že tak jednoduché to nebude a k prvnímu nasednutí to trvalo víc jak tři měsíce :-).

Na začátku výcviku, kdy jsem se s ním seznamovala, byl pořád strašně hodný a všechno co jsem chtěla se rychle učil. Jen v pauzách stál jak socha a nehnul ani uchem a párkrát když jsem se pozorně zadívala, bylo vidět, že se mu zlehka chvějí některé svaly. Tak jsem začala hledat, co mu vadí, musela jsem být dost vytrvalá, protože se strašně snažil všechno vydržet a nabízet práci. Když se mi konečně podařilo překročit nějakou jeho hranici, pak teprve ukázal jak zběsile, hystericky a dlouho dokáže běžet a nechce zastavit. Byl úplně vypnutý a uzavřený ve svém strachu.

Nakonec jsem s ním absolvovala i pár tréninkových konzultací u Katky Santarové (díky), kde jsem dostala cenné rady, jak s takovou specifickou povahou pracovat.

Shrnutí je takové, že Pedro je opravdu strašně hodný, pracovitý kůň, který si moc přeje vše dělat dobře. Ale protože pravděpodobně obsedání a základní výcvik ve Španělsku neproběhl zrovna s citem, má v sobě velký strach z pohybů na zádech a vlastně i z požadavků člověka. Takže ač by si strašně přál vyhovět, jeho stres z toho, aby bylo vše dobře, rozbíhá spirálu. Cesta ven byla například i to, přesvědčit ho, že dělat chyby, je v pořádku.

Odměnu nedostával za splněný úkol nebo cvik, ale za to že začal komunikovat a dal najevo nějaký svůj názor nebo pocit. Takto pomalu začínal získávat sebevědomí, práce ho přestávala stresovat. Teprve pak jsem se mohli dopracovat k sedlání a vyřešení strachu z pohybů, zvuků a různých tlaků na zádech. Trvalo to dlouho, a překvapivě obsedlý kůň se bál dečky, sedlání, šustění, pohybu třmene, pohybu ruky nad sedlem a spousty dalšího. A protože je taková povaha, tak se Pedro jen snažil všechno zase vydržet a nedat najevo. Díky předchozí přípravě stačilo ho podpořit a svůj strach záhy projevil – jen tak ho bylo možné provést dál a strach mu pomoci zpracovat.

Když jsem na něj poprvé posadila Káju jen jako zátěž a já byla na zemi, tvářil se už jako naprostý profík. Zvládl spoustu rušivých podnětů. Další jezdec byla Eliška a to rovnou na kurzu před hromadou diváků, za zvuků chraptící reprobedny :-). Tentokrát se tvářil jak znuděný provozák. Při třetím ježdění mohla Kája házet vestu ze strany na stranu, Pedro se sice zarazil, ale poté vyhodnocoval zpracovával a sám se rozhodl, že není třeba plašit. Jsem na něj pyšná 🙂 a těším se na další pokroky.